VZPOMÍNKA.

V můj pokoj často zavane dech polí,

kde pek’ jsem kdysi s kluky brambory,

a hajnému, jenž chtěl nás vyhnat holí,

jak vyplázli jsme jazyk na vzdory.

V můj pokoj často zavane ta vůně,

ta vůně mládí, kterou sežeh’ mrazík,

a člověk někdy žhavou touhou stůně,

zas jako tenkrát vypláznouti jazyk...

Kus komiky je v podivném tom přání

a ledaskoho k úsměvu to nutí,

leč ruku k srdci, pěkně beze lhaní:

Co dal by mnohý za to vypláznutí???

V můj pokoj často zavane ta vůně,

mdlá vůně nati, čerstvých bramborů...

Ach, lidské dětství leží na dně tůně,

však bubliny se derou nahoru...