VZPOMÍNKA.

V parnu leta, v leta žáru,

záhonem růže kdy rozkvétá,

ah, kvetlo to i srdcem mým tak

a ty jsi přišel a toužil

a ty jsi počal míti mě rád.

A bylo lásky a bylo krásy

a plno vůně a plno květů,

vonných květů tak a něžných,

těch růží velkých bílých a rudých,

jež počli my spolu trhat jsme...

A cítím to, cítím, ještě dnes cítím,

ten polibek první jak jsi mi dal,

jak k srdci mi až dosahal,

a jak jsem se ti v rukou chvěla tak.

O, víš, ty víš všecko to,

ty musil jsi musil cítit! – –

To byly polibky ohně lásky,

jíž duse nám plály a srdce!

Ó, drahý můj, ó květe milý,

tak vroucnost jsi rozdával,

a nezapomenu já, aniž to srdce mé!

A já si vzpomínám, vzpomínám

na žár ten a na tu dobu růží.

A ještě lásky na slávu, doby té

ve vzpomínce, tu sílu cítím,

tu vůni, ty květy a všecko –

já nezapomenu je nikdy žitím!