VZPOMÍNKA

Vzácných přátel kroužek úzký

míval časem družné schůzky

u Ježíška, v milém domě.

Vzpomínám si na ně rád.

V důvěrném těch přátel kroužku

místo bývalo i pro mě,

a tu k lahodnému doušku

sešli jsme se častokrát.

Přátel takových už ztěžka

najde se, ba dozajista.

Po divadle chodil sem

s ředitelem Schmoranzem

Kovařovic, člověk zlatý,

třetím býval Šípek-Peška,

věrný jeho libretista –

všichni, vyjímaje mě,

zlatá, vzácná srdce. Vždy si

s díkem vzpomínávám na ty

družné chvíle, jak jsme kdysi

ke druhu druh upřímně

v lásce lnuli. Oba vládci

divadla, jak – tehdy mládi –

ze všech divadelních trampot,

po všech svízelích a práci

za té chvilky klidu tam pod

klenutým tím stropem rádi

okřívali! Jaká látka

k hovoru, ten zákulisí

rušný život, bez pozlátka

viděný! Sta bouří visí

nad hlavou tam každý den,

vždy ty mraky zříš tam viset...

Mnohdy druh ke stolu přised

ztýrán, zmučen, nekliden,

vyčerpán až ke dnu – ale

rád poznovu nabyl síly,

aby zítra vytrvale,

nechť se nové mraky ženou,

šel za metou vytouženou,

k vytčenému svému cíli!

Nové bouře za bouřemi

hnaly se – – A od těch dob

léta přešla. Dříme v zemi

autor „Psohlavců“ – buď světlá

jemu paměť! V tichý hrob

šel i věrný Šípek – zkvetla

kalina, jak přával sobě,

na humoristově hrobě,

v němž mu ustláno... Tak osud

mnohé vzal a mnohé odnes –

jen u Ježíška, jak posud

bývalo, je dobře podnes.