VZPOMÍNKA.

Tenkrát píseň byla to, rozechvělá

řekla Tobě nesměle svoji touhu,

ale sobě nevěříc neřekla Ti:

„Miluji Tebe!“

Leč té písni v zápětí srdce moje

v žhavých rhytmech zaplálo, jako moře

pod sluncem se lesknoucích, nikdy klidných,

bouřlivých věčně.

Znáš, má Akmé, alej tu, v letní noci

kde jsem prvně políbil Tvoje ústa?!

Místo písní polibky štěstím němé

mluvily k Tobě.

A teď celý život můj písní jednou,

velkou písní beze slov objímá Tě

jako moře zářící, věčně klidné,

bouřlivé věčně.

Tam, kde „Sestro!“ bál jsem se Tobě říci,

směl jsem říci „Milenko!“ Tobě. Akmé –

a Tvůj snivý Catullus jistě jednou

„Ženo!“ Ti řekne.

Tam, kde píseň umlká rozechvělá,

kde i hudba polibků něma tichne,

celý život Catullův celým žitím

pro Tebe zpívá.

A tím celým životem refrain jeden,

byť i v písních umlkal, byť i mlčel

v mladých našich polibcích, zníti bude

ve slově: „Akmé!“