VZPOMÍNKA.

Když mysl zapolétne

ve vzpomínek řad dlouhou,

kdy srdce moje bylo

tak kolébáno touhou...

kdy lásky v chvílích, milky v objetí,

nám na rty polibek tu zaletí.

Tak plachý byl – však uváz’ v mojí síti,

neb dosud rety něhu jeho cítí. – –

Toť dávno již! – To ostatní jsou hříčky!

ne pravá láska, která k srdci sahá,

v níž duše mluví k sobě řečí stejnou,

a která skytá tolik – tolik blaha!

Nám stačil ruky stisk,

i slůvko něžné, milé...

i beze slova byli jsme

tak sami dlouhé chvíle. –

Pak nadešly nám rozloučení časy:

Já přišel k ní, ji těšil, hladil vlasy,

ji konejšil, jak matka choré děcko,

a cítil jsem, že byla moje všecko.

Však čas nám plynul...! – Rozchod můj byl blízký!

My stáli a se chvěli, plni touhy...

pak poprvé se rety naše sešly

a polibek se na nich zachvěl dlouhý – –

Toť dávno již! – Však duše vzpomínkami

ten milý obraz její stále hledá...

a čím to je: ač v světě tolik kvítí,

přec vzpomínka mi zapomenout nedá! –