VZPOMÍNKA.

Dech jara zval mne k toulce snivé –

ó jasně vzpomínám těch chvil,

kdy v touze teskné, opojivé

jsem pod jabloně zabloudil.

Ty stromy plály mořem růží

a nad nimi sbor zářil hvězd –

v té chvíli proč se srdce úží,

proč náhle v něm tak divně jest?

A kolem vše tak jiné, jiné,

tak svaté, jako nikdy dřív...

A náhle z duše píseň plyne,

cit rozvíjí se v květu div.

Ó velká chvíle sladké tíže,

kdy první básní chví se ret,

kdy samota tě kouzlem víže

a marnivostí láká svět...

A v žití zhynou snové marní –

a pozdě, v stesku velikém,

zříš, že jen v jedné noci jarní

tvé srdce bylo básníkem.