Vzpomínka.

Již zavál mráz a pustá, chmurná zima

na kostře koně z dáli jede k nám.

Chlad ňadrama jí proudí kamennýma,

dech její srdce lidská smrtí studí.

Můj smutný duch se v skrytu těžce trudí,

já na svou první lásku vzpomínám.

Kdeže jsi teď! Ach, jistě osamělá,

jak jaro kdesi, nyní zimu zříš.

Tvá duše hrůzou zachvěla se celá,

jak nové zimy zvěst jí mrazně táhla.

Proč k bolnému jsi srdci náhle sáhla?

Nu mlč, vždyť s jarem také umřeš již.

Bez sňatku, sám vždy, jako zasněžený

lán zimní – tvůj byl celý život ten.

Na tobě jedovatě osud ženy

se pomstil s celým krutým hněvem.

Ty nekolíbáš dětí matek zpěvem,

a nehýčkáš je lokty v milý sen...

Však ve svém smutku vadneš o samotě,

jak v hustém loubí pozdní květina.

Ty’s nepoznala nikdy lásky chotě,

ty nevíš, jak ten život lidské matky

při celé její práci přec je sladký,

co tepla chová náruč rodinná!

Své prázdné, chladné ruce v prsy chladné,

jimž neposkytnut nikdy blaha cit,

když plod své čisté lásky – dítě vnadné

svým teplým mlékem napojiti mohou,

kdes v taji tiskneš... ženu nad ubohou

zda moh’ kdy který muž bídnějším být?

Tu duši tvoji temnou, uzamčenou

pečetí smrti, otevře jen Bůh.

Ty dcero smutku, s myslí povznešenou

za všecky sestry tvé, jež v slabé chvíli

své cudné duše hříchem poskvrnily,

svým čistým srdcem nebi splácíš dluh.