Vzpomínka.

Široká labská rovina,

plochá jak mysl naše.

Za ní se věnec hor vypíná –

srdce se zachvělo plaše.

V široké tiché rovině

Labe tak sotva že teče,

jak ten náš život přelíně

ze dne se na den vleče.

Ó hory, hory modravé,

výkřiky svědomí tvrdé!

V záplavě strmíte krvavé,

drtíte vědomí hrdé.

Někdy se v mlhách ztrácíte,

jako když svědomí ztichne.

Když se zas v slunci zjevíte,

nová z vás hrůza k nám dýchne.

Modravé stíny hrozivé,

dobře vím, co nám říc’ chcete.

Vědomí viny tíživé

zmatenou duši hněte.