Vzpomínka.

Ten večer nádherný! (Již nevzpomínám doby,

jen vím, že měsíc snil a velké hvězdy plály

a zvonů kostela že slévaly se tony

v akkordy velebné, jimž vánek peruť skytal,

že lesy šuměly a hladina se chvěla

a cosi velkého že stálo v duši mé...)

To vzpomínám si jen. Já bloudil po jezírku

a duch můj k výši spěl, kde velké hvězdy plály,

a veslo v ruce mé se chvělo lehounce

polibky vlažných vln. Já toužil po nich také,

po oněch cudných rtech, jež v dlouhém políbení,

se touhou rozpíjí při daru velké Lásky,

já toužil po srdci, jež objalo by cele

ten velký ideál, jemuž se duch můj kořil

a jež by chápalo... Já pohrdal jsem tenkráť

tou láskou titěrnou, jež prosta velké Víry,

jen nízce ukájí a Kráse trůny boří

a v blahé extasi jsem k bledé Lůně vzhlížel,

k milence neznámé, jež nemocnou se zdála

v odrazu tichých vln... A lesy ševelily

a v smutném rákosu se tiché zkazky třásly,

když ruce měkkounké se kol mé šíje spjaly

(já dosud cítím je, jak nervosně se chvějí!)

a tichá hudba slov když k uchu se mi snesla.

To ševel vlnek byl, to ptáčka zatikání,

co kdosi zašeptal: „Miláčku, po čem toužíš?

Chceš Lásku polapit v síť nádherného těla

a Ducha upoutat ve Šlechetnosti háv?

Chceš cudnou Oddanost obepjat řízou Krásy? –

Ó, milý – miláčku, to mnoho – velmi mnoho...!

Zda toho dosáhneš...?“ A měsíc usmíval se

(tak nějak podivně – já nezřel ho tak nikdy –)

a lesy šeptaly a duch můj tíhnul k výši...

Zda toho dosáhnu...? Zda – – –? Usmál jsem se trpce

a hnutím střásl jsem ty chvějící se ručky

jakoby nervosou... Zda toho dosáhnu?...

Zda přece někdy až – či nikdy, nikdy, nikdy...?

Hvězd ohně planuly a měsíc ve snu kráčel

a lesy šuměly a smutný rákos šeptal

a veslo koupalo se v líbajících vlnkách...

Jen zvony hučely: Ba, nikdy, nikdy, nikdy...