VZPOMÍNKA.

Neříkám, že nevzpomenu.

To bych prostě lhal.

Vždyť jsem kdysi k tvému jménu

svoje vlastní pjal.

Neříkám, že nemyslívám

nikdy na tvůj smích,

když se v jiné oči dívám –

ale nechtěl bych.

Líp by bylo ještě stále

navždy zapomnít,

a když přijdeš nenadále,

nevida tě – jít.

Neboť vzpomenu-li časem,

jdu-li sám a sám,

mračím se, vztek zachví hlasem,

zuby zaskřípám.

Vztekem skřípám, hanbou zblednu,

nohou kopnu zem,

pro tebe že bídnou jednu

všecko šlapal jsem.