Vzpomínka.

Před hospodou zastavili

kramáři se s křikem;

chudí koníci dva bílí

stojí před vozíkem

Pohled na ně zabolí tě:

jsou jen kosť a kůže,

že jim žebra každé dítě

spočítati může

Stojí, jak by vzpomínali,

kterak se jim vedlo,

dokud ještě nosívali

na svém hřbetě sedlo...

Jednou za krásného rána

ubíhali k lesu;

jeden nesl svého pána,

druhý baronessu.

V lesním šeru v krátké době,

v nestřežené chvíli,

mladí lidé trochu k sobě

blíž se naklonili.

Kterak asi oba ruče

v zanícení zchladli,

když tu místo do náruče

s koně na zem spadli!

Koně, kteří navrátili

s prázdnými se sedly,

za trest podle noty sbili

a pak na trh vedli

Těžce krutou ránu nesli,

jíž je ranil osud;

však těch plných panských jeslí

vzpomínají dosud.