Vzpomínka.

Noc vlažná v únoru – a člověk cítí,

jak v jihu blíž se chvěje jara sen,

po dešti plochy chodníků se třpytí,

v nich tkví pruh záře z řady luceren.

A z obou stran do šeré, chmurné výše

pne zdi své špalír domů mlčící,

kol vše jak v hrobu kamenném je tiše, –

jen kočár hrčí kdesi ulicí.

Já vím, že v městě širém ženy není,

jež s touhou vzpomínek teď na lůžku

by snila o mně v hořkém, trapném bdění

dumavou hlavu tisknouc v podušku...

Však v dáli za horami znám dům bílý,

tam táhne lesů dech tak z hluboka,

kol ruch, dál z mlýna, splývá noční chvílí

v šum proudu pěnivého potoka,

a stará matka na svém loži prostém

při taktu hodin, pokojem jenž zní,

k mé duši kráčí dlouhým dum svých mostem

a svrasklými rty šeptá modlení...