VZPOMÍNKA.

„Ty, má duše, kveteš v dáli,

můj zde roste kmen –

kam ty chvíle větry svály,

kdy isme spolu trhávali

rmen!

Všecky jsou kdes za horami,

kam šlo slunce spat,

daleko jsou za vodami –

v šeru zde jen zůstal s námi

chlad“ – – –

Tvá to, otče, píseň milá

zazněla mi snem,

duši moji roztesknila –

bůh ví, odkud zabloudila

sem!

Bůh ví, jakou cestu dlouhou

měla sem v můj byt

z míst, kde myšlenkou jsi pouhou,

kde máš, tvou co bylo touhou –

klid.

Je to dál, než za horami,

kam šlo slunce spat,

je to dál, než myšlenkami

doletíme za hvězdami

v chvat.

Tam kdes za prahem všech světů,

pro něž není jmen –

zde jen památka tvých vznětů,

na tvém hrobě hořkých květů

rmen...