VZPOMÍNKA.

Ven z hluku města v stromořadí stinné,

kde úžlabím se šumný potok vine,

hoch venkovský kde sedá s udicí,

rád chodím v prázdné chvíle blažící.

Tam u vody pod loubím stromů svislým

vždy ve své dětství uprchlé se vmyslím.

Jak mlha vstávající z luk a řek

vždy rozvine se pásmo vzpomínek.

Ó jak jsem šťasten, v ony tiché kraje

po denní práci duchem zalétaje,

když zbudím ze sna dávnou minulost

a v domov svůj se vracím jako host.

Když sebe s otcem vidím zase jednou

v čas podzimu se brát v dál nedohlednou,

po břehu jasných zelenavých vod

a k tomu zpívati si na pochod.

Kde jaká houšť, kde jaký strom byl dutý,

já, všude uměl skrýti svoje pruty,

a než sám rybář věděl jsem vždy líp,

kde hnízdí to či ono hejno ryb.

Ó kde jste doby, kdy jsem léčky lstivé

kul na slídiče staré, závistivé,

již tam, kde jednou stát mne viděli,

den celý sedávali v neděli!

Kde nejvíc křů a trávy bylo na dně,

tam vlákal jsem je dovedně a snadně.

Tam s nadějí vždy lovu zřeli vstříc,

však domů – chodívali bez udic!

Ó kterak blahem oči moje plály,

když malí bratří vstříc nám chodívali,

když hvízdaje a hrd jsa na kořist

všech rybářů jsem závistí byl jist!

A proto rád tak chodím v ona místa,

kde proudí voda průsvitná a čistá

pod klenbou stromů stinnou, šumící,

a malý hoch kde sedá s udicí.

Vždyť vzpomínky ty, jež mne k pláči nutí

a hlásají mi všeho zahynutí,

jest všecko, co mi zbylo z domova –

a snad i to čas brzy pochová!