VZPOMÍNKA.

Tak ji vidím: Bílá, malá,

kolem rtíků jemný tah,

– náhle se mi zburcovala

v nejstarších mých vzpomínkách, –

oči tichou láskou vzňaté,

drobounká a malinká,

její vlasy vidím zlaté –

zbyla mi jen vzpomínka.

Ó, rty sladké, z nichž jsem nessál

vůni lásky, já jen v snech

v náručí jí kdysi klesal,

v těle cítě vášně žeh,

v snech jen slyšel prsou rytmy,

v splnění jsem nevyvřel,

v pokoj když mi vlálo přítmí,

já jen v očích slzy měl.

Marný stesk mi duši potáh’,

vášně var mi v tělo střík’,

blouzně o ní na samotách,

samotář jak poustevník,

chvěl jsem se, zda někdy vzeplá,

nerozvitá rozpučí,

něžná, malinká a teplá

podá se v mém náručí.

Hudba její měkkých forem

dolehla až do mých snů,

den co den a stále skorem

v růžovém tom županu

hranila mé touhy v krystal

malinká a zmatená,

na svých rtech jsem pro ní chystal

políbení plamenná!

Tobě dík! Mých snů mi ponech

v měnivé jich podobě,

v minulých tě vzbouzím tonech,

ještě toužím po tobě,

neusládla’s v klidný pocel,

sny a touhy marny jsou,

nesevřev tě v svalů ocel,

křísím tě teď vzpomínkou.

V jiné moře zanešená,

v jiných vln, vod jiných šum,

dávno, dávno opuštěná

troska trčíš do mých dum,

kyneš z minulých mých nálad,

smích tvůj však mi duši rve,

lesk tvých očí cítím sálat

z minulosti bezbarvé!...