VZPOMÍNKA

Třpyt svaté stálice sám na skle černém bděl

a propast uhlová se rozvírala za ním

a vítr bolestný se v chladném krbu chvěl

jak dítě ztracené svým převysokým lkáním.

Noc táhla hluboká. I klavír daleký

v mollových akkordech tich’ tlumen bledou rukou

a tu van větru byl chór prázdný, předvěký,

z rtů kněžek nirvanských, mdlých marna tesknou mukou.

Je v dálce širá pláň, kde klidná světla věčná

zří na mlčení cest, v němž naše kročeje

lze tušit dosavad, jak v stínech aleje

tam jednou braly se v den dávný nekonečna.