Vzpomínkám.

Ó svaté vzpomínky, jak často vaše zář

zrak opět zjasní nám, a purpur dychne v tvář

a vírou oblaží zas chladná naše prsa!

Váš úsvit kouzelný jak echo vzbuzené

máj starý navrací zas duši stísněné,

v němž lotos míru pak juž více nezakrsá!

Když krása mladých dnů s tím křídlem zářivým

nám v pouti k stárnutí juž rozplývá se v dým

a snů všech poupata již úpal sžeh’ nám vedra

– vyť luzným smíchem svým přec mnohý svěží květ

ze věnce prchlých let nám přikouzlíte zpět

a jarost vlijete zas v chabá naše bedra:

Kdy v zimě života z nás každý unaven

na chmurnou duši svou juž padat cítí sen

a z mysli veselé juž rozmar vešken mizí –

tu milý plápol váš pod vlasů popelem

zas paměť zlatých dum, jež skřehly pod čelem,

nám v nově roznítí na jitra hvězdu ryzí!

Tu skráň, v níž nadějí už shasla arije,

přec opět zarděním váš lesk nám polije,

chvil šťastných úsměvy zas rázem do ní vrátí!

On divným kouzlem svým tak náhle vzruší zas

žár v lebce sestárlé, již uondal byl čas,

a srdce probudí, jež chystala se spáti...

Vy samy jdete k nám, vás nikdo nevolá –

a přec jen zřídka tak svým vzdorem odolá

ta smutná zima vám, jež naše city zebe!

Po noci života, tak trpce probdělé,

vy, zlaté vzpomínky, jste boží andělé,

již s vínem útěchy k nám přilétáte s nebe!

A proto žehnány nám buďte nastokrát,

vy ptáci z rajských bran, jež každý má tak rád,

že čárným zpěvem svým svět blažíte nám lidský!

Ať ret se bude smát, i hruď ať zabolí:

já hotov příchod váš jsem přijmout kdykoli,

a starou duši svou rád odemknu vám vždycky!