VZPOMÍNKOU NA CETYNI

V paměti své vidím jasně dosud ulici tu dlouhou

v Cetyni, výš nad Jadranem vyzdviženou skalou pouhou,

že jen se srdcem lze orlím cítiti se doma tady.

To byl dojem prvý. Druhý – touha, závist dohromady.

Když i Vídeň moslim tísnil, volna byla Černá Hora!

Po svízelích u skal těchto okřávala slávy zora,

posestrima dobrá Víla junáku se zaslíbila,

studánky mu ukázala, z nichž se pije moc i síla.

Svůj tím stál, když my jsme klesli na všech našich nivách žírných,

s věncem hor svých mizejíce v naší hanby vlnách vírných.

Trval, trvá a dnes letí, byť i proti nám tak malý,

dál, než můžem' domysliti: v záblesk moci dokonalý!

Za vše rány, jež jsi snášel z ruky vrahů v blesku změti,

čeho přát ti, sokolíku, když se ti tu hrdě letí?

Trpěls, přetrpěls a budeš na své jízvy pyšen znovu,

máš je všecky z bojů slavných, ještě žádnou od okovů.