Vzpomínky. (I. Srnky. Vzpomínka ze Šumavy.)

V stín hvozdů chůzí unaven jsem leh’

a zřel, jak v houšti, několik jen kroků,

mladistvá srnka vázla v tenatech;

noh tajná křídla klesla, váznul dech,

a krásná hlava nyla v tuhém oku.

A ručím skokem byl jsem srnky blíž,

své mdloby nedbaje, ni z mechu lože,

v ráz soucitně jsem krutou oka tíž –

vždyť mladý život prchal z ňader již –

strh’ hbitým zasáhnutím svého nože.

Dnes na to nenadále myslím zas;

zřímť dívku, posud dítě, jdoucí k plesu–

zda, srnko, nežli skončí mládí kvas,

kdos z různých tenat vybaví tě as,

jak sestru tvou druh pošumavských lesů?