Vzpomínky. (II. Pohřeb. Vzpomínka ze Šumavy.)

„Nuž, půjdem do Šumavy!“

druh druhu v prázdni děl,

a po studentsku svázal,

co v ranečku míť chtěl

a již jsme tíhli vzhůru

jak srni skok, co krok,

leč domů listy psali:

„K Vám, dá Bůh, na přesrok!“

A kam jsme cestou přišli,

tam všude zavzněl zpěv,

vždyť proudila a plála

nám v ňadrech bujná krev;

a žertu pln a smíchu

byl družný rozhovor,

a srdce blahem rostlo,

a krásou modrých hor.

Tu s kolem stenajícím

jel táhlým úvozem

vůz prostý s šedou rakví;

a lid šel za vozem;

a na víku té rakve

hoch outlý hořce lkal,

a zas a zas ji líbal

a vroucně objímal.

Vždyť v rakvi byla matka

a hoch byl sirotek;

dub tatíčka mu zabil

a matku zármutek;

my stáli, pozdravili

a zřeli na průvod –

šíp úzkosti nás náhle

u prostřed srdce bod’.

Všem bylo nám tak smutno,

kdo otce, matku měl,

a zpěv a hovor hlučný

té chvíle oněměl,

i lesní ptactvo ztichlo...

My psali: „Máme chvat,

zde smutno, jdeme domů

Vás, drazí, zulíbat!“