Vzpomínky. (III. Přízraky. Vzpomínka ze Šumavy.)

K jezeru vedla pěšinka

okolo domku skrz blata,

z okénka dítě zíralo,

jak ondy dcerka má zlatá.

Kulatý český obličej,

hluboké, veselé oči

srnkou se na mne zahlédly,

ponejprv z háje když kročí.

Kráčel jsem divně zamyšlen,

vše se mi kouzlem být zdálo –

vzdech’ jsem si; za mnou z chatrče

hrdličí srdce se smálo.

Smála se rtíků poupata,

smála se očka i tváře –

hned byl vzduch samý popěvek,

nebesklon pln zlaté záře.

Na nebi v bílých oblakách

zřel jsem, až hlava se točí,

napořád oblý obličej,

napořád hluboké oči.

Napořád svoji dcerušku

milou, jak skřivánčí zkázka –

Bože, jak divná kouzla má

taková otcovská láska.