Vzpomínky. (IV. Kouzla. Vzpomínka z kraje.)

Kdys u Mělníka při jeseni

mdlý potulkář jsem odpočíval,

den prohřat byl a vábil k snění

a pták své popěvky mu zpíval.

Já na proudnou jsem hleděl řeku

a na bohaté vinohrady,

jež rudým hroznem vábných vděků

své kypré přizdobila vnady.

Tu pod révou, již konec pole,

zřel hošíka jsem v slunné záři;

snad že se brodil v Labi dole,

byl nah a ležel k nebi tváří.

Blah levou podpíral se v týlu,

a v pravé, výše sličné hlavy,

měl velký hrozen, plný pylu,

a plný svěžesti a šťávy.

Rty – nektar tušíce v něm vlahý –

i temné oči jen se smály(

té chvíle se mi labské svahy

být Řecka dávným krajem zdály.

Z chat chrámy byly, z břehů sady,

v nichž božstva stála všelijaká,

z děv ladné Dryady, a mladý

ten hošík změnil se mi v Bakcha.

Ó, kraji čarovný a drahý,

ó, země nádherná a svatá!

tak vylita jest na tvé prahy

přec štěstí číše vrchovatá!

Tak přišly tobě časy Řecka

a velkosť umění a síla,

tak utrpení tvoje všecka

v číš rozkoše se proměnila!

Tak o tvých bohatýrských synech

lid sám tká věčné epopeje,

a v luzných hájů polostínech

zdroj svatých myšlenek se skvěje!

Tak přec zde všecko ve souladu,

a s krásou něha zde se snoubí!

V tom lkala píseň z vinohradu

a zaryla se v ňader hloubí.

Ó, česká písni! Kdo že tuší,

jak divné jest tvých křídel chvění,

že celý kraj a celou duši

hned v ráj, hned v poušť a rakev mění!