Vzpomínky lásky.

Den celý žila jako v snách –

tak láska sladké divy koná.

Den po těch sladkých přísahách

zas večer spěla v místa ona,

kde sladká slova: Mám tě rád!

jí v ústa vlíbal tisíckrát.

Na ňadru vadla růže vonná,

sen blažený jí duší táh’ –

nač tady asi myslí ona,

den po těch sladkých přísahách?

Zda pravdou je ta sladká chvíle,

ten neznámý a svatý cit,

kdy prvně její čelo bílé

on zlíbal, sladkou něhou zpit?

Kol jasmín voněl, kvetl bez

a máje dech se kolem nes’...

Ó jasmínové květy bílé!

Ó hvězdných očí zář a třpyt!

Zda pravdou je ta svatá chvíle,

ten blažený a svatý cit?

Zda pravdou jsou ta všecka slova,

i němý hovor bez řeči?

Ta něha neznámá a nová,

ráj duše, blaho největší?

Zda pravda to, že zval ji svou,

dvě srdce že teď jedno jsou?

Zda pravdou jsou ta všecka slova,

i němý hovor bez řeči?

– On přijde zas a stokrát znova

zas polibkem ji přesvědčí...