Vzpomínky na matku.

Již schladly ony drahé ruce

navždy, jež dětstvím vedly tebe,

jež v štěstí pro Tě žily v muce,

však dnes jich nezříš víc kol sebe.

Je léto tady, všecko voní –

ty květy růží, jasmínu,

mráčky se modrým nebem honí

i v měsícovém zástinu.

Vše jako bylo. – Však té není –

té dobré, laskavé tak paní –

již odešla, jak ptáků pění –

nám v podzim prchne z nenadání.

Však viď, že raděj bys teď viděl

kol sebe vlastní hoře, žal,

jen kdyby matičky zjev jednou

Ti aspoň z hrobu povyvstal.

Proč nechce Bůh ji ještě vzkřísit,

tu dobrou – maně připadá mi –

a boly Tvé tak aspoň stišil –

By's obsypal ji pomněnkami?