Vzpomínky na ples. (III.)

Stáli jsme tam v koutku sami,

na sebe jsme hlédli,

a hned slzy pod řasami,

a hned líce zbledly.

Ruce se nám jako pruty

na tom větru chvěly,

prsa pak jsme obemknuty

němým žalem měli.

Potrhovali se rtové

bolem, aniž hlesli,

až jsme mlčky, s pláčem štkavým

v náruč sobě klesli.

A když jsme si poplakali,

potiskli se k sobě,

tu nám bylo, jak za živa

pochovaným v hrobě.

Naděj, radost, snové zlatí –

vše to klesá v nivec,

neboť zle se na nás katí

osud nepříznivec.

Láska jiným slasti rodí,

nám jen trud a hoře;

jiným úsměv na líc vodí,

nám jen slzí moře.

Jiní květy lásky sklízí

i ovoce chutné;

nám jen přáno hořké mízy,

kde se kmínek utne.

Jiným láska bez zásluhy

skvostné hody strojí;

nás, vedoucí zápas tuhý,

sotva drobty kojí.

A my smutní žádné, žádné

naděje nemáme,

hráz před rájem snad že padne,

odpor že se zláme!

Již i sobě, bezohlední,

vyhledali vraha,

jenž má vsadit ránu slední

v hruď našeho blaha!

Zakleli nás ku věčnému,

zoufalému bolu –

ach! snad dlíme naposledy,

naposledy spolu!?

Ach, to bolí! ach, to bodá!

Hrot ten příliš pádný!

Kdož nám těchy, rady podá?

Žádný! žádný!! žádný!!! –

Zase hudby skočné víří

čarodějný proutek –

slyšet kroky – snad že míří

sem, v náš svatý koutek?

On to – již mně Ji oderve,

jde Jí rámě podat! –

Nuže, lačný v ňadru červe,

začni dále hlodat! –