VZPOMÍNKY PROSINCOVÝCH NOCÍ.

Ó ženy, vy jste milovaly noc

a náruč má jen věrná stafáž byla

k vašemu blouznivému milování!

Ó ženy, vy jste objímaly noc

za nádherné ty bílé visiony,

jež sypala vám v roztouženou náruč!

A srdce mé jen uchem eunucha

vnímati smělo vzkřiky vašich vášní,

když v loktech noci počaly jste šílet.

Však, ženy, rcete mi, v tom šílení

co as váš ret, spit nejžhavějším vínem,

ve sluch té noci tajně našeptával?

Já vím, že ret váš záhadně se chvěl

a vím, že v plášti nejčernější mlhy

ta noc teď na mne číhá kdes a čeká.

Jsem raněn. – I zimnice přišla.

To byla zákeřná rána

ďábelsky vypočítána;

můj každý nerv je raněn!

Však ti, co ke mně vpadli,

ti darmo mne neranili!

V tmách přišli v půlnoční chvíli,

by plenili a kradli.

Či nekradli – ještě tu nekradli snad?

Chci svoje jmění spočítat:

Má paměť mdlou jiskrou hárajíc

mně hasne v omamném mraku –

ó děsné, hlodavé záhady žel!

Zda cosi chybí, nevím víc,

ba nevím víc, zda jsem co měl!

Je zimnicí naskrz proniklá

má duše – v noc upírám zraky:

tam nahoře zlodějská lampa mdlá

z mlh pláště plá v zelené mraky!