Vzpomínky z jihu.

Je venku všecko bílé tak a bílé,

jak sníh se sype, tuším, den už třetí,

sám v pracovně své sedím, čelo chýle,

a duše moje volna v dálku letí.

Přes pláně letí sněhu, horstva hradby

až v slunný jih, kde už je dávno vesna,

kde vlahý vzduch jak na rty medu klad’ by

a poupat dávno praskla pouta těsná!

A znova zřím, jak mramor chrámů svítí,

jak v slunci září staré mosaiky,

a znova slyším moře do skal hřmíti

a v bílých pěnách vln se klenout střiky.

Již zapomínám; že je kolem zima,

že padá sníh a chlad že venku studí,

mně jaro tvoje, jihu, v duši dřímá,

a kdy jen chci, se probudí mně v hrudi.

Ó, sladké, blahé z jihu upomínky,

jež, kraj kdy pust a pták již dávno utich’,

své skvostů plné otvíráte skřínky,

svých odnášíte duši na perutích.

Až vskutku v kraj náš přiletí máj mladý,

květ bílých zvonků, fijal na svém čele,

a počne spáče zimní budit všady,

já řeknu mu: Mě můžeš minout směle!