Vzpomínky z vojny.

Když tvrdý západ oranžový

nad polskou pouští hlásil noc

a bezútěšný, nekonečný

stesk sevřel duši ve svou moc,

na všecko, všecko vzpomínal jsem,

co život dal, co život bral

a co mi ještě může vzíti,

než naposled bych zaplakal...

Viděl jsem dálkou růvek drobný

tam na Olšanech za Prahou.

V něm dávno znikl atóm bílý

i s mojí pýchou ubohou.

Chtěl jsem v něm zkouti bohatýra,

jak stvořil jsem ho myslí svou:

Pod přílbou vzlet i sílu orlí

a v srdci vroucnost čistotnou.

Byla to rána krutá příliš.

Ta přetěžko se zajizví.

Ta dosud bolí, dosud jitří

přes porážky i vítězství.

Pak v malém domku nad Vltavou

jsem viděl dětskou dvojici:

tož obě moje dcerky malé

bez tatíčka si hrající.

Jak divě stiskla srdce touha,

zas doma být, je zulíbat

a spít se jejich zpěvným ruchem

a do syta si s nimi hrát’...

Ty zbyly mi a pro ně žiji.

Až dohřmí bouř ta olbřímí,

snad vrátím se k vám, děcka moje,

ta naděj síly dává mi.

Pak rozkvetete v mladé ženy,

jež kroky pružně pevnými

v svět lepší půjdou, v Život Nový

s kytkami v rukách bílými...

Až dohřmí bouř, jež sem mne vmetla?...

Až přijde jitro vysněné?...

Až nové slunce slavně vzhoří

nad naše hlavy vztýčené?...

Stesk chvíle rázem ustal v trýzni

a radost srdcem počla chvět:

Já věřil. Věřím. Na té skále

se zlatý zámek bude skvět.

Nad nekonečnou polskou plání

ať bezútěšná lehla noc –

mně v duši velkým jasem vzplála

mé staré víry svatá moc...!