VZPOMÍNKY.

Přišla mi, tatínku, vzpomínka

na vaši čamarku pěknou,

v neděli jste ji navlík’ vždy

číhaje, co lidé řeknou.

Ta byla z prvních, široké

prýmy se na prsou skvěly,

a všichni hoši v dědině

dost’ vám ji záviděli. –

Zas byla tenkrát neděle –

nemohu mýlit se dátem –

neděle letně slunečná

v tom roce šestašedesátém.

V čamarce běžíte uličkou,

za vámi Prušáci s kopce,

pan rechtor, pan správčí, půlmistr

do lesů zmizeli z obce,

a vy tak v čamarce do vrátek

s kladivem nejtěžším v dlani –

Prušáci šust jen okolo,

k nám nevstoup’ jedinký ani.

Tak vždycky jste si přál:

jen kdyby přišel král,

však já bych k nám ho vedl,

a u nás by si sedl,

vše bych mu ukázal.

Vás dvanáct káňat svých

den celý hladových

i vaši mámu bdělou,

tak v mládí zšedivělou,

i dlaň svou plnou rýh.

Svou víru v žití běh

v těch našich čtyřech zdech,

své právo na kus žití,

své těžké živobytí

a jitřivý svůj vzdech.

S ním za ves bych se dal,

kde koles třesk a cval

dnem nocí divě bouří,

drak moderní se chmouří,

jenž tolik zpolykal.

Kde ticho dřív, proč řve

a duši, tělo rve,

proč trhá, co já sázel,

proč chce, bych v chřtán mu házel

sebe i děti své? – –

To vše jste na rtech měl,

to vše jste říci chtěl,

leč král, můj táto zlatý,

do vaší shrblé chaty,

leč král – ten nepřišel.