VZPOMÍNKY.

Ne v blahém snění, vzdor jež plaší,

však s pěstí hněvem zaťatou

dnes vzpomínám na lásku Vaši,

tu lásku věčně proklatou.

A v srdci mne dnes znova pálí

ta řada roků krvavá,

v niž jak v děsný hrob se halí

mé lásky svatá záplava.

Ty smutné dny, ty pusté noci,

ty prozoufané večery,

jež vidím zas v jich hrůze celé

jak rudooké příšery;

Ta samota, to opuštění,

ty duše děsné výkřiky,

to nekonečné utrpení,

ten zklamání bol veliký;

Ty zrazené mé ideály,

jež na smrt byly vedeny,

se blíží z minulosti dáli

zas jako příval plamenný.

A Vás též, paní, vidím zase,

k níž poprvé jsem láskou plál,

v té Vaší všemohoucí kráse,

jíž v sladké mdlobě jsem se vzdal.

Tu zlatovlasou vidím hlavu,

ten zrak, jenž smrtil pohledem,

jenž vábil k sobě úžas davů,

jak velký zázrak plál by v něm.

Pak zřím tu bídnou duši Tvoji,

Tvou lež a zradu bezednou,

a hrd na svatou lásku svoji

se vzdorně vztyčím najednou.

A cítím, kdybys povržená

tu náhle stála zardělá,

že bys tu jako Magdalena

k mým nohám klesnout musela!