Vzpomínky.

Jak všecko dnes je to v daleku,

sugescí vzpomínky děsíc,

jako ten svítící na řeku

z vysoka do mlhy měsíc!

Jdu krajem zas, kde žil jsem drobný hoch,

zřím starou faru v duchu, akáty

u nízké střechy, hospodářský dvůr,

půl travou zarostlý, zřím u zdi kout,

kde starý keř se krčil bezový,

kam zvěsti vše jsem báby umístil;

zřím starou sýpku, dětských tajů svět

i starý senník, i sad ovocný,

jenž strašidelně někdy vypadal

a jindy smavě, podle počasí;

to všechno zřím, leč kdybych přišel dnes

v ta místa, cizí tváře našel bych

a mnohé jinak nežli bývalo

a proto nejdu tam a nepůjdu.

Tak všecko dnes je to v daleku,

sugescí vzpomínky děsíc,

jako ten svítící na řeku

z vysoka do mlhy měsíc!

Zřím vše ty cesty známé do polí,

jak rozbíhaly se až k lesíku,

zřím hřbitov, kde dnes leží bába má,

i cestu výše mezi křemením,

kam chodíval jsem s ujcem, farářem,

zřím nízký lesík, se mnou skoro rost,

zřím jeho ryzce, lišky, zelinky,

a prociťuji znova dávný strach,

jenž přepad mne z pohádky bábiny

o hejkalu neb muži ohnivém,

jak často v běh jsem dal se udýchán

bez příčiny, mnil, za mnou běží kdos

a byl jen to náš starý kostelník,

tím poděsiv mne, že měl v botě nůž.

Jak všecko dnes je to v daleku,

sugescí vzpomínky děsíc,

jako ten svítící na řeku

z vysoka do mlhy měsíc!

Zřím všecky slavné poutě vesnické,

při kterých chlapec, na housle jsem hrál,

zřím, o dušičkách bílý kostlivec

na černé půdě na oltáři hlavním

nás děti šklebem děsil pitvorným;

zřím, jak jsme bílé koule skleněné

vždy plnívali vodou barvenou

k božímu hrobu a zřím chmurná jitra

těch adventních dnů, kdy na pustý kůr

náš pan učitel přišel stařičký

a do tmy lodi chrámové, kde pár

jen bludných kmitalo se svíčiček,

se ukláněje spustil zhluboka

zpěv „Minula již noční hodina“,

si dlaní zacláněje ústa svá.

Jak všecko dnes je to v daleku,

sugescí vzpomínky děsíc,

jako ten svítící na řeku

z vysoka do mlhy měsíc!

Zřím všecky toulky svoje krajinou,

když v pestré směsi farské knihovny

jsem našel první svazky Shakespeara,

je nes pak jako kořist vítanou,

z nich deklamoval v tiché dubině

u mlýna, jenž snil v třtinách zatopen;

zřím, cigáni jak přišli, kotláři,

a táborem si sedli občinou,

jak žasu pln nad mužů knoflíky

a východní žen jejich ozdobou

jsem v záňadří nes starý musejník,

kde přeložena báseň Puškina

o cigánech – ký bojoval jsem boj,

za nimi neprchnout jak Aleko.

Jak všecko dnes je to v daleku,

sugescí vzpomínky děsíc,

jako ten svítící na řeku

z vysoka do mlhy měsíc!

A všecko pryč dnes, všecko je to tam,

pod trávou bába, tetka veselá

je sama bábou dnes a starý strýc,

jenž přežil vše, tak sotva vzpomíná

jak já na celou prostou idyllu

těch blahých dob. Máť pro mne cenu jen,

a již se ptám, proč nudím čtenáře

těch upomínek řadou banálních.

Vše jiné dnes, jen staré akaty

blíž studny stojí farském na dvoře

a šeptají jak v nocích větrných,

a kdo by jejich šeptu rozuměl,

by slyšel totéž, co dí refrain můj,

tak stejně zbytečný jak vtíravý!

Jak všecko dnes je to v daleku,

sugescí vzpomínek děsíc,

jako ten svítící na řeku

z vysoka do mlhy měsíc...