VZPOMÍNKY.

Čekaje na vlak, sám a sám

tu stojím malé na stanici

a oči s láskou srdcem chvící

na vlnu hřbetů upírám,

kde ve záplavě lesy leží

a ve tmavou chvoj zeleň svěží

je nastříkána mladých buků.

Kraj tichý. O sluch zavadí

bzuk mouchy. Pějí strnadi,

kde travnatá se táhnou lada,

a časem z dálky lesů vpadá

i kukaččino slabé kuku.

Ó, jak mě, hocha, často zvala

v těch hlubých lesů šerý stín,

kde hudba borů, doubravin

mě ve sny sladce kolébala

a tišila můj mladý žal,

jenž srdce moje supem rval,

kdy duše dole chladem stydla,

výš k slunci chtěla oblohou

a cítila svá slabá křídla,

jež vzletět dosud nemohou.

Před chvílí ještě bral jsem dnes

se zas těch šerých lesů stínem,

a jarního zpit vzduchu vínem,

na měkký samet mechu kles.

Snad, mladý strůmek v čase tom,

mne ještě mnohý pamatuje

tu statný nyní, silný strom

a vážně hlavou pokyvuje,

jak šumotem svým chtěl by říci:

„To že jsi ty ten bledolící,

blouznivě snivý drobný hoch?

Nějak tě porval život, brachu,

nuž, dej zas výhost města prachu

a vrať se k nám.“ – Ó, kdybych moh!

V opačnou stranu zraky šinu,

kde skryta ves je v stromoví

a zámek v parku dřímá stínu,

jenž o mých snech též mnoho ví.

A nejblíž ke mně kamenný

dům jako dvorec obehnaný

zdí kolem kol. Ty na stěny

se přissává zrak zadumaný.

Dnes zase jednou po letech

jsem zabloudil v ty jeho síně

a jak host plachý v domovině

minulost budil, na rtu vzdech.

Vše spláchla vlna dlouhých let,

vše má již jiný, jiný vzhled;

ni pokoj svůj, kde jak mě sen

neb vzlet jal, nesl citu nával,

jsem v lůžku verše na zdi psával,

bych nepoznal, jak plný změn.

Kde botanik a geolog,

si strýc můj starý, správce panský,

na okna, na zem mnohý rok

horniny skládal, valouny,

teď salonek je – čalouny,

nábytek černý, filigránský.

Obrazy jiné na zdech visí,

neznámých tváří, cizé rysy,

a maně hledá tu můj hled

ten starý spinet rokokový,

tón jehož bych jak druha z mládí

hlas mile známý poznal hned.

Oh, čas tak krutě přes vše pádí,

a všecko záhy skryjí rovy!

Strýc za kostelem dřímá tich,

a smědé dívky černobrvé,

mé pošetilé lásky prvé,

jak dávno, ach, již dozněl smích!

Ven, ven radš v starou zahradu –

se mysl těchy slední chytá –

tam za vše najdu náhradu,

tam jistě stará leta skryta!

Leč žel! I v tento starý sad

čas nový útokem svým vpad.

Pryč staré bezy, slívy, thuje,

novými stromy van tu duje,

a každý pohled zabolí;

pryč mišpule je nad basenem,

ba ty tam staré topoly,

jež vždy se chvěly tichým stenem,

jakoby deštík padal tichý

to letní nocí v luh a líchy!

Vše pryč, vše pryč! A což já sám

jsem týž jak dřív? Zda v tvář i oko

se nevtiskla přehluboko

a ještě více v nitro tam,

jak s plenem svým Čas uhání,

mi leta práce, zklamání,

křivd, bolestí, té hořké ceny,

za níž si, v posměch sterých muk,

jen koupíš jména chabý zvuk

a klid tak trpce dostižený?

Jen změna stálá. – Ale přec

vše nepohltil Času příval:

dál starý hledí Plešivec,

jak v moje sny se mladé díval

modrými lesy, šedou mýtí;

s Housiny známý dvorec svítí,

s Šiberny září známý vděk,

jak její svah, jak v leta jiná,

jakoby suken strakatina,

pokryly pruhy políček.

Ó, celý tento širý dol,

ten ztracený můj Locksley Hall,

mé srdce k sobě znovu poutá

půvabem jara, vzpomínkami;

z každého tady letí kouta

hlas mladosti mi zašlé vstříc,

ba i ten vítr starý známý,

jak bystře duje v moji líc.

Ó, cítím zase po letech,

mladosti, zde tvůj živý dech,

tvou vůni dýchám přesladkou;

jsi u mne, líbáš moje čelo,

mně vracíš, co mi odumřelo,

zde vím, jsi víc než pohádkou.

Do zmlklých strun tvá dlaň mi sahá,

zas jiskrou nítíš suchý troud,

ba i ta bolest je mi drahá,

že leccos odnes divý proud,

a sladší nad ples, číší třesk

mi ten, jejž tady cítím, stesk...

Učitel starý, pensista,

teď pomalu se blíží ke mně,

jen málo shrben; v tváři jemně

mu hraje záře zlatistá.

Mou ruku tiskne, vypráví,

zas mrtvých křísí postavy,

a co mé děti, a jak bolí

ho, třeba už to mnohý rok,

když musí dolů kolem školy;

a vzpomíná si na pár slok,

jež napsal jsem, když u piana

své učil děti. Dcera vdána,

a mají dítě, v jeho stáří

ta vnučka jako paprsk září,

syn na postup má naději,

leč daleko je – jaký trud!

Co hudba? Učí doposud,

jen varhany mu scházejí...

Naslouchám, kývám, zrak se kalí,

a je mi, jak bych žil vše znovu,

jak vlaštovky by z milých krovů

mne radostně tu oblétaly.

Má vlahým teplem jihne hruď.

Vlak blíží se. Dým všecko halí.

Mladosti kraji, sbohem buď!