Vzpomínky.

Ach tehdy, nevím už ani, jak tomu dneska je dávno...

Mně ještě šedivá bába chovala v mateřském klíně –

Za jasných, měsíčných nocí,

kdy šero nastalo v jizbě,

a venku trilkoval slavík, prve než schoulil se v hnízdě –

tenkráte býval jsem šťasten.

Neboť tu vídal jsem vždycky,

v dáli,

v té neznámé dáli,

kde stály černavé hvozdy,

vstávati báječné zjevy.

A v bílých, srpnových nocích

bývaly krasší než jindy:

Ti muži v jiskřivých hávech

a kněžny s růžemi v rukou;

a já je všecky chtěl míti,

já se chtěl odvážně vydat

za hory, pouště a řeky

k těm melancholickým zjevům. –

Má bába mi pravila tiše,

že jsou to klamaví snové.....

Tenkrát jsem nevěděl ještě,

proč jsem tak pokaždé smuten,

když šero nastane v jizbě...

Tam spaly nádherné báje

a zvaly –