VZPOMÍNKY.

Slyšíš, má drahá?!

Jen tichou Ti zašeptám vzpomínku

o tichých večerech, kdy v lunové páře

já vznícený slabě Ti stiskl Tvé prsty

a zakoktal malátně nevinná slova.

A Tys se smála, jen smála a smála.

To všechno tak dávno, tak dávno,

tak dlouho, že nevím, dýše-li duše tvá láskou.

Oh, tenkrát já mladičký enthusiasta

jiné jsem písně pěl, jiné, ba jiné:

takové sentimentální, že vzdýmaly srdce,

že člověk zapomněl na hrudu černou.

A teď....?

Co děláš, má drahá?

Snad spíš a myslíš už pohlavím svojím,

jak Dalila ve starých pověstech židů.

A já přiražen na hroudu křičím,

vzpírám se zpívaje jiné zas písně:

rozbité, šílené,

trhané verše své anarchie duše.

Víš, že šlápnuto bylo jí na hruď?!

Slyšíš, má drahá, v té vzpomínce malé,

cosi mne bolí, tak bolí – ba bolí!