Vzpoura knih.

Odložil péro. – Nad poslední stranou,

kdež myšlének boj doplál, dozněl, zhas’,

vítězně vztyčil tvář svou zadumanou

jak vítěz s laurem, jde-li v hodokvas.

To vše, co cítil, že můž’ národ blažit,

že do hvězd může slávu jeho vznést,

že dá mu sílu, by moh’ růst se snažit

a bývalou si urvati zas čest,

každičký záchvěv, ryzí duše svojí,

jež všecko dá, co léčí a co hojí:

to vše, co cítil, napsal vzletnou slohou,

zvonivým veršem, rythmem bez chyby,

trysk’ nadšením, hřměl slokou pravdy mnohou,

jež srdce tajné stéká záhyby.

Byl hotov s dílem, sotva znamenaje,

že lampa bledne, družka jediná,

a na východě mráček kolem kraje

se růží čerstvou rdíti počíná,

že v temnou jizbu k němu kolem křesla

a na skříně, kde knih se tísnil sněm,

jak prška listí rudého se snesla

v červánků jitřních svitu tajemném.

Co je to? Hle! Snad pokyn kouzelníka,

či satyr k rejdům ožil bronzový,

jenž básníkovo péro v zubech smýká

a přes kalamář skáče kovový.

Kol kolem v skříních zní to, praská, puká,

v šust listů slyšet desek údery,

zní lidským hlasem blána bezezvuká

a pergamenu svitek veškerý.

Hle, kniha jedna divných starých desek,

jež svíralo dvé zrezavělých spon

umělou spletí gryfův, arabesek,

v tu vřavu zněla jako velký zvon:

„Ó bláhový! Zda neznáš mojí blány,

kde dědů tvých se rděla kdysi krev,

kde zejí dosavad ožehlé rány,

a v kletby zvučí svatých žalmů zpěv!

Já psána byla v mečů, přílbic blesku,

v požárech, v dýmu, v sudlic divém třesku,

krev nejsvětější ta mým byla křtem.

A proto děd tvůj z plamenův a ssuti

jen mne vynášel žhavým tiskna rtem,

když ctí i statkem propad’ zahynutí

a za hranice prchal v cizí zem.

A dnes? Mé staré rány znova bolí,

když v srdci mém – kde tmavý skříně kout –

jen v hejně četném peleší se moli,

a pavouk spěchá houšť mne zavinout.

Jen ob čas, ajta, zastaví se u mne

čís’ oko za brejlemi mnohozkumné,

muž vědy s nymbem světce nad čelem.

Však marně ždám, by nadchl se tím duchem,

jejž ve mně tají liter valný sněm,

však mnohem větším zachvěje se ruchem

nad novou formou, chybným aoristem.

Ó bláhový, nač ty svou píšeš knihu?

Kdo chopí se jí s touhou, s nadšením?

Spíš sáhne ručka sladkém po koblihu

a po vějíři s pestrým třepením.

Spíš triku tenkému se bouřně tleská,

než nejvroucněji psané knize dneska,

a s lidským masem nejhlučnější trh...

Ó bláhový, do burných proudů zlosti,

jež bez břehů jsou, maják svůj jsi vrh’,

by záhy plihká pěna lhostejnosti

jej žlutou třísní skryla pod povrch.

My přežily jsme exil, zášť a zlobu,

vše nač a proč se truchlým retem ptáš,

by v hroznějším nás nechal setlít hrobu

syn doby dnes, moderní Koniáš.

Žít v zapomnění, och, to horší smrti,

a cítit, jak nám v lůně mol se vrtí,

hrýzaje klidně blány hnijící. –

Slyš slova má, mých družek, jež ti velí:

vstaň, bláhový, svou zvedna pravici

a pergamenů našich obsah stlelý

v rozžatou vrhni rázem hranici...“

A hromem v síni duní to a ječí

knih nesčíslných sevšad jazyky:

Svým těžkým bolem svíjíme se v křeči,

žár vykoupí nás čistý, veliký –

ó, zapal hranici! Jen satyr skokem

na básníkově péře křepčil dál

a vypouleným blysknuv posléz okem

s rozmarnou písní u básníka stál:

Jsem člověk podle mody

a křížek mám jen rád,

jejž připnou za zásluhy

mi pěkně na kabát.

Mám pružnou šíj i záda

a klopit umím zrak,

též k audiencím nový

mám zbrusu vždycky frak.

Jsem vlastencem, nu ano,

toť novin hlásá ret,

a dav přede mnou v prachu

se koří na dohled.

Vždyť práva jeho hájím

vždy mečem jazyka,

stát musí v pantheonu

má socha veliká.

Jen jednoho znám Boha,

jen jednu znám já čest:

to všecko zakotveno

v mé velké kapse jest...

S tou písní frivolní, již satyr zpíval,

sten foliantův a knih bouří splýval

již roveň vodopádu stále hřmící:

Nuž na hranici s námi, na hranici!

A básník slouchal, zíral udivený,

jak rostly knihy vůkol nakupeny,

jak hýbaly se, živly divnou silou,

až sešitek, hle, drobný, ještě nový,

tu na psací stůl skočil básníkovi

křepčící nožkou svojí rozpustilou.

A jako z trubky tence roveň vlásku

prodral se průchod ječícího hlásku:

„Já protestuji, žít chci, žíti

a nesmrtelna urvat kus,

z mých stránek jasně protest svítí,

že k pohrdě jsou díla Mus.

Hle, signum pravé, známka vkusu

toť v líci mém se zrcadlí,

co národ číst chce, a že k hnusu

mu květ váš slávy uvadlý.

Hned sotva čerň mi oschla s tváří,

mou sotva vazač vzpřímil plec,

již v sterých rukou tisk můj září,

a dlaně mne si knihkupec.

Květ paní našich, svižný žáček,

a vážný doktor nejvíce

mne nesou do táček i s táček

srdečným smíchem slzíce.

Zdaž dobře chápu vaše zlosti,

proč nedbány se hněváte,

žeť dráždí vás, oj, v ješitnosti

mé vydání již dvacáté.

Nuž shltněte jen tvrdou kůrku

mne v slávě stihnout daleky:

Žít bude „Cesta do Štamburku“,

žít bude, musí na věky...“

„A s tebou, drahá – zní to v jek a vír –

já druh tvé slávy, slavný kanonýr – –“

Jen básník mlčí, těžké čelo svírá,

a satyr šklebný ohrnuje ret,

co zvolna zatím k slovu otevírá

se jakýchs’ blánek zažlutlý již střed:

„Och, synu doby, slepý, slepý, slepý!

Slyšíš-li skřípat rozmetené střepy

popelnic starých a pahýly bohů,

kam na své půdě pošineš jen nohu?

Poklady staré zůstavené dědy,

kde slepá vášeň potřísňuje jedy,

kde maskou pravdy, ctnosti, povinnosti

jen intrika se mrzká přistírá

a hroby, v nichž tlí bohatýrské kosti,

prznící ruka drze otvírá,

tam ocenění hledáš svojí práci?

Jak vzplála v zátiší – tak doburácí.

Duch tvého druha z doby mlhavé

tu z blan mých matných hovoří dnes k tobě.

On klidu neměl v neznámém svém hrobě,

jejž staré lípy stíní dumavé,

a hlas svůj bouřný ve dnešní spor hřmící

on připojuje: Spal nás na hranici!

Juž poesie, svatá kněžka, zniká,

jí říza poplvána průhledná,

když s loktem v bok jí stoupá grammatika

a zmatků sporných tůně bezedná.

Jen modla trčí hodně do vysoka,

a kolem ní se rve a zmítá dav,

hlad po zlatě mu zírá s mdlého oka

a hejno strak mu víří kolem hlav.

Toť symbol doby. – Hoď tam chleba skyvou,

a sterým zubem skřípnou ohaři,

hoď myšlénku tam, holubici živou,

a stero slin jí vlítne do tváří,

leč nenese-li v zobu hrozen vína,

jímž spila by se smyslnosť jich líná.

A ty, ó snílku, řady naše – k pláči –

chceš množit ještě v lichém nadšení?

Och, uč se raděj’, jak se pole vláčí,

zkad řípa zaplá kyprou zelení,

kde zpod jarma vůl popřeje ti sluchu

spíš nežli člověk, soudruh, přítel, brat,

tam skřivan zazpívá ti v čistém vzduchu,

bys klidněj’ líchu mohl doorat.

Radš uč se zkoumat bujnou sílu chmelu,

jak říznější bys našel jeho svar,

a gloriola sletí tobě k čelu,

a vavřín ověnčí tvůj pivovar.

Chtěj vše, jen, probůh, nemodli se k Muse,

jíž bankrot hlásí Apol v němé hrůze,

radš koř se tamhle štíhlé slečně z mlýna

a majetnicí nad to domů dvou,

jež dukáty si hrdlo obepíná

a na trh pyšně chodí s muzikou.

My přežily se. Vykupitel s trny

jde na kříž lehnout – jeho dnešní los –

a tváře jeho třísní bláta skvrny.

By kříž mu s beder zvedl, není kdos.

Ten vykupitel, který ku vzkříšení

vznes’ národ nad hroby a setřel pláč,

víc k divu svému schopen není, není –

leč ve dlani by nesl karabáč...“

A znova hromem bouří knihy znící:

Dél nechcem’ žíti, nuže na hranici!

Kol kolem básníka se kupí, věží,

ta starých desk, ta zlaté vazby svěží,

ta veršem ladným, ona prozou sytou

spor básníkovi hlásá hřímavý,

an satyr opět ve tvář rozpačitou

mu smíchu osten vráží bodavý:

„Ha, pan Boccaccio, Pavel z Kocků

a Zola, velmi chytrý pán,

ti líp se všimli lidstva různých kroků,

a hned tu nový vzešel plán –

či recept spíše, měl bych říci,

jímž v nudě doby vzplát měl žár.

Hle, tiť jsou lidstvu vyčtli s lící

tu chuť na kaviár.

Dle toho nabeř dívčích ňader, boků

a očí žhoucích tajemně,

a baletek, kdy víří v svůdném skoku

a úsměv vrhou dojemně,

jen rozhal řízy, utaj dechu

a tajný otevř budoar –

vše dohromady smíchej v spěchu –

a máš tu kaviár.

Křišťálný basen vezmi, v němžto voní

růžové vody vábná směs

a mladou markýzu tam přibaj do ní,

jíž s boků slední závoj kles’,

u kliční dírky, slyš, můj milý,

don Čuniga vzněť v jeden žár,

ať jiskří okem, zoufá, šílí,

a máš tu kaviár.

V závoji nočním cituj ďáblů smečku

a strašidelných duchů rej

a péro své na každý háček, tečku

jen v teplé krvi namáčej.

Dyk, mečů, jedů nabeř hojně

a zloby divé kresli svár,

v to zamedituj bohabojně –

a máš tu kaviár.

Své srdce zahoď, ať si stuhne v mrazu,

jen mozku pěstuj zdárně cvik,

ať křepčí v povel, tančí po provazu

jak nejpružnější gymnastik:

tvou knihu potom každý schvátí,

jak ostřiž myšku v lačný spár,

a národ patent slavně dá ti

na břitký kaviár. – –“

„Ó ustaň, ďáble przniti svým jedem

posvátný účel našich prací, snah –“

zakřikl básník s vyzývavým hledem

a s tváří uzardělou v horký nach.

„Pryč, kouzla divá, zpátky, velím, zpátky,

pryč, jízlivý ty šetku zvětralý,

já neslyším, co písně tvojí řádky

mně ve sluch překvapený skuhraly.

Nuž ty, má kniho, dítě snův i bdění,

dnes v zázraku chci, abys mluvilo,

že nenadarmo tebe za nadšení

mé horující péro stvořilo.

Že nenadarmo jako vločka sněhu

v neznámo slítneš tudy bez cílů,

jak pobloudilých od květného břehu

v les tmavý zapadá pár motýlů.

Že nenadarmo chvěly se mi žíly,

a ze srdce krev bila do spánku,

kdy poesie svaté zákmit bílý

mé čelo líbal v jitřním červánku.

Vždyť na hrudi své neseš znamenáno,

že věřím v lidstva příští zlaté ráno,

v němž rovnost rozvine svou korouhev,

v němž soucit pravý, lidskost, láska, štěstí

přec na lidstva se zastkví ratolesti,

jak hrozen zralý živnou dštící krev.

Vždyť nestydím se za tě, máš-li býti

snad lidstvu mému svitem lepších věr,

jenž k idealům jeho synům svítí,

byť guvernantkou slujíc jeho dcer.

Vždyť věřím, že číš poesie svaté

ne proto nakloněna k mojim rtům,

by v jízlivosti ony jedovaté

všem vysmály se lidstva účelům,

by Bůh i národ s četou reků strážnou

jim veteš byla, kterou načal mol,

však v meditaci přešly dlouhou, vážnou,

když kolem kmitne modrý parasol.

Nuž kniho má, jíž takou zpověď smělo

jsem pevnou rukou vepsal v bílé čelo,

by v cynismu a mdloby bilo zeď,

co ty dáš svému otci v odpověď?...“

A němých archů, které básník vzýval,

se tajemný ret takto rozpovídal:

„Ó bláhová ty víro v marnou práci!

Jak vzplála v zátiší, tak doburácí,

jak malý kámen, který v tůň se skulí,

byť z mramoru byl, z ocelové žuly,

tam na krátko jen kruhů zanechá, –

toť jediná ti budiž útěcha.

Spíš bláta hrouda ještě nejjistěji

tůň začernalou vzruší, zakalí,

by kapři tuční v husté pěně její

tím bezpečněji k hodům plavali.

Což věru kniha nová, jížto žití

jen suchý ohlašuje inserát,

by vskutku mohla něco více chtíti

než na obálkách věčným spánkem spát!

Víc chtít by mohla, než co kritik pouze

jí obsah vyčta světu odhalí,

což postačí již nadšenců všech touze,

by ve skladech ji plísni nechali.

To, mistře milý, dbej víc praktičnosti,

líp vkusu doby naší k službě stůj

a místo žalmů k nadšení a ctnosti

list knihy své jen vtipně illustruj.

Víc netřeba. Pak spokojen svou prací

zřít budeš klidně v kouři kaváren,

jak každý kvapně list náš pozobrací

u černé kávy jednou za týden.

Neb v koníka či rébus přeumělý

staj duše svojí čisté hlubiny,

a v dumách vážných mudřec osamělý

prosedí u nich čtyři hodiny.

Tak znesmrtelníš mnohá slavná jména,

jež vítězně svůj vavřín seberou,

až na obálce budou otištěna

na dlouhém sloupci tučnou literou.

Ovšem že za to nesmíš zapomníti

všem premii též zvučnou schystat v dar,

snad kollier, v němž démant žhavě svítí,

neb dýmku drahou, ruský samovar.

Snad koně arabského čisté rasy

a velké album Straussa hrající,

neb věrohodně slib jim na pospasy

nevěstu hezkou s půl sta tisíci.

Jen, probůh, nechtěj holým, skromným spisem

jich srdcí otevírat závory,

a klidně, prosím, svojím rukopisem

radš k večeři si uvař brambory. –“

A básník chví se, v těžkém, dusném dechu

se pobouřena zvedá jeho hruď:

„Nuž mně, jen mně chvil trudných pro potěchu

ty, kniho nejmilejší, živa buď

a tomu hloučku, který stejně cítí,

že výš, než všední sahá vlnobití,

má lidstvo vznésti hrdě hlavu svou,

by slunce z mlh ji mohlo ozářiti

k světějším snahám zoří ohnivou.

Ta chvíle přijde, věřím v její dobu.

Tak božský Básník soudem luzy klat

dal za ideu utýrat se k hrobu

a na kříži si srdce sprobodat –

i dnešní zápal půjde v utrpení

až do hrobu – vždyť to dál nesahá –

a lidstvo samo kámen ku vzkříšení

mu svalí s hrudi...“ „Haha, hahaha...“

tu satyr s jekem básníkovi vpadá

do horující sloky na konec,

a stříle očkem, nahá křivě záda

dál přes kalamář metá kozelec.

A divná záře ve knih bouřném sváru

se šíří jizbou rudě jiskřící,

jak rozdmýchal by kdosi do požáru

planoucí velkou smolnou hranici.

Již deska puká, pergamen se svíjí,

a plamen roveň kroutící se zmiji

svůj k básníkově knize tiskne ret,

by to, co z ohně žhavých vzplálo citů

zas o samotě, netřísněno, v skrytu

posvátným živlem zašlo naposled –

Tu básník vzkřikne v prázdno máchnuv pěstí

a zrak si mna jak z těžké únavy:

sluneční paprsk zlaté jitro věstí,

a na stolku tam satyr bez hlavy.