VZPOURA NENÁVISTI

Žebráci sesedli na schodech

v sloupech u chrámu.

V městě hučela vřava

v nádherných obchodech,

bouřila ze krámů.

V tržnici s masem a drůbeží

nabito, na hlavě hlava;

ovoce v obrovských košících pod věží

rudne, zamodrává.

Tu se žebrákům zdálo,

jeden že žaludek málo je, málo,

a že je málo jeden chrup.

Málo dvé očí jest,

málo dvé uší

a na lidskou čest:

bezedný, jediný žaludek vyrůstá v duši.

Když tu z večera vyvržení

velkého Města

s hrobovým klidem tak často táhli ulicí,

za krámských dveří divého rachotu,

měli ti žebráci k nesnesení

slavnou touhu: s tou valit se záplavou hučící

a za strojních pušek odměřeného třeskotu

zmocnit se všeho, co viděly oči jasně,

slyšely uši, co chutnaly dásně,

ruce mít, které berou, nohy, jež stále běží

a v svůj bezedný žaludek

naházet všecko, jak tu stojí a leží,

a tak uniknout almužnám,

za které denně se modlí zvyk i je proklíná,

když prsty starců a stařen

jim s blahořečením je vpouštějí do klína.

Neb raději na místě všecky ty postřílet,

co almužny dávají

z chvil milosrdenství a z návyku zbožných, stařeckých let.