Vzpoura soch.

V svou dílnu vešel, bylo před půlnocí;

své druhy opustil, neb zas té moci

dnes propadl, jež stále žitím za ním

se valila, jež vrásky jeho skráním

a duši jeho genia blesk vryla.

Sám ptával se: Kdo je ta divná síla,

jež křídla orlí dává duši mladé,

jež často dlaň mi na rameno klade

a láká víc než luzný pohled ženy?

Jak oř ku její voji zapřažený

se musím, kam chce ona, vrhat slepý!

A v dobách takých chápal velkolepý

boj Jakuba s andělem Hospodina,

boj ducha, s kterým válčí hmota líná,

boj světla s tmou, boj smrti se životem.

A jakby bodán neviděným hrotem

vstal, setřás’ rázem s duše balvan nudy

a s čela stíny starosti, a trudy

své zapomenuv, vítěz ve zápasu

zas v cíl svůj věřil a šel hledat krásu.

V svou dílnu vešel. Kolem šero stinné,

jen velkým oknem luny mdlý svit vine

se na podlahu a jak mrakem pluje

tam na hoře, zde stíny přeletuje;

kol na podstavcích v dlouhých plachet řase

se tměly sochy, v koutech, v oknech zase

směs odlitků a nad vším luny hebký

svit chvěl se jako závoj u kolébky.

A kolébkou jest umělcova dílna;

myšlénce, děcku, veliká a silná

zde matka, krása, podává prs žití.

Kdo vejde tam, ten teplý dech vždy cítí

jak spících bytostí; jej kouzlo zmámí

tak mystické, jsouť tyto dílny chrámy

pro příští věk, až klesne víra v rumy.

Zde žije všechno. Touhy, sny a dumy

spějící v nebe po orlově stezce

zde v klikaté se jeví arabesce,

již nakreslila ruka roztržitá

snem idealu, věčnou krásou zpitá.

Jsou asyly, kam vždy se davy skryjí

všech bohů vyhnaných, kde poesii

ve světě zisku, útrapy a špíny

vždy kyne oddech vlídný, pohostinný,

jsou záhony, kde símě vtipů klíčí

na plémě bídné, chabé, trpasličí.

V svou dílnu vešel, teď se volným cítil.

Sen duše své, za nímž se léta řítil,

stál veliký a nedostupný zase

před ním v své božské, nesmrtelné kráse.

On usmál se a sklonil v dlaně hlavu.

Sed’ na balvan a v myšlének svých vřavu

svou pustil duši jako chlapec draka

ve větrů svár, by vzlétl nad oblaka.

Hned věřil vše, a hned se vysmál všemu.

Noc byla tichá. Náhle zdálo se mu,

že mezi kamením cos vzdechlo tiše.

I ohlédl se – Ticho, cos tu dýše,

cos hýbá se, jde blíž. – Ó těžké snění! –

Chtěl povstati – však v tomto okamžení

co snil, to hotové juž před ním stojí,

a z koutů dílny postavy se rojí,

co teď mu ještě balvan v oko kmitá,

z mlh noří se a je to Afrodita,

jak druhdy vstala sličná z klínu moři.

A za ní jiné postavy se noří,

a brzy v měsíci, jenž oknem skvělý

plá v dílnu, stojí před ním Olymp celý

a geniové, reci, polobozi,

ať mečem juž anebo blesky hrozí,

pak andělé a proroci a svatí

a Madonny – vše před sebou zří státi,

ten národ kolossů, jež nosil v duši,

jichž srdcí tlukem jeho srdce buší,

sny vtělené, jež odchovával v muce,

kol kupí se a vztahují své ruce

a v jedné směsici se k němu řítí

a volají: „My nechcem, nechcem žíti!

Kdo právo dal ti v myšlének svých sporu

že lákat, volat smíš nás ze mramoru,

kde věky spíme poklidně a tiše?

Jak zlíbí se tvé malicherné pýše,

tak dlátem zbouzíš nás a pověz, k čemu?

Ten věk, v němž dáno vzplát geniu tvému,

jest krásy sok, to kramářův jest plémě.

Ó šťastní druzi, které skrývá země

kdes na Hellady nivách, které rumy

teď ještě tají střežíce jich dumy!

A kletbou nejhorší buď ruka kletá,

jež najde je a vrátí světlu světa,

neb tento věk je mrzký, tupý, podlý,

on nemá bohů, on má pouze modly,

on kleká před zlatem a kráse plivá

v tvář vznešenou, on lhostejně se dívá

na božství v soše, v obrazu i v básni.

Ó požehnaní vy a třikrát šťastní,

ve válek vřavě kteří ztroskotáni

jste ušli kramářů těch pohrdání

a nemusíte Olympickou krásu

po dlažbě vléci luze ku pospasu!

Vy šťastni též, kdo v hlavě mistrů spíte

a šťastni, dokud jen se nezbudíte!

Ó klet buď čas, kdy ruka dláto zvedne!

Proč nenecháš nás ve mramoru ledné

spát hrobce věky? Proč nás k žití křísíš

a v hanbu doby bez soucitu mísíš

tu čistotu, květ vlastní duše ryzí?

Nech spáti nás! Nám tento svět je cizí.

Byl ovšem čas, kdy sochy ze mramoru

se daly volat bez trýzně a vzdoru,

kdy samy mistrům do objetí sletly,

jak idealem v jejich nitru vzkvetly,

kdy Madonny se mistrům zjevovaly

a samy v noci modelem jim stály,

však jiní lidé žili. Tato chasa

je lidstva kal, ta neví, co je krása,

ta za ziskem jen šíleně se řítí.

Ó přej nám klid! my nechcem, nechcem žíti!“

Jak šumí proudy na vzbouřeném moři,

kdy fantastické zjevy z mlh se noří

v den podzimní, zář slunce zimomřivá

kdy jako skrze slzy dolů splývá,

a z různých zvuků náhle jeden větší,

v němž všecky splynou, nad ostatní předčí;

tak splývalo vše v umělcově sluchu,

a v šumu, šeptu, hlaholu a ruchu

zas prosbu slyšel úpěnlivou zníti:

„Ó přej nám klid! my nechcem, nechcem žíti!“

Jak v pralese, kde vítr, jenž spal v doubí,

se náhle vzbudí, oddechne si z hloubi,

sta větvím habrů, sosen, bříz a buků

cos našeptá, až v jednom moři zvuků

les tone celý, stříbrný klas trávy

v tom zpívá jako modřínu krov tmavý;

a je to šum a praskot, je to lkání,

až dutý zvuk jak trouba z nenadání

vše přehluší a zní v to vlnobití:

tak zde hlas bouřil: „Nechcem! nechcem žíti!“

A jeden hlas děl: „Žití tak je krátké,

a ženy objetí tak příliš sladké,

nech planých snů a matných horování

a užij mladost, dokud kol tvých skrání

se míhá zlatá clona dívčích vlasů.

Chceš, blázne, větší najíti snad krásu

a štěstí, než jest ve náručí ženy?“

A druhý pravil: „Celý vybájený

tvůj svět se zřítí dechem skutečnosti.

Buď moudrým jen! jdi drahou prostřednosti,

je ujeta a věru pohodlna,

tam závisti tě nepostříká vlna,

smích pokrytců a podlých blbců slina.

Na duši tvou pomalu lehne špína

a budeš rovný jim a nechají tě.

Víc ideal tě nesláká v své sítě;

muž ctihodný a občan – a to stačí

k jhu všednosti, v němž celý svět teď kráčí.

To vše ti dáme, nás-li necháš spáti,

když přestaneš nás z klidu burcovati,

když ušetříš nás pohledu těch davů,

jich úsudku a žvastu, jež zvou slávu; –

a nechceš-li, my zabráníme tomu.“

A v jizbě šum a ruch a bouře hromu,

a sochaře v tom divý strach se chápe.

Sta bílých paží teď se po něm sápe,

sta noh se splítá a sta rukou hrozí.

A furiemi jsou teď klidní bozi.

On cítí, jak jej paže jejich škrtí,

jak tíha vlastních jeho snů jej drtí,

hněv vstává v něm a jako lvice třese

svou hřívou, síla obrovská v něm hne se

i vstane, zahřmí: „Vy musíte žíti,

já tomu chci, vy, jenž jste vlnobití

a chaos,vřava, zmatek, smečka lítá,

klid budete a jas, z nichž Afrodita,

mé velké dílo, vstane v plné kráse.

Zda ptal se bůh v pravěku šedém čase,

když jeho tvůrčí dech chtěl prohřát hmotu:

chceš, otroku, chceš vzplanout ku životu?

Zda přemítal, co bude trpět jednou?

Já též jsem tvůrce, fata rukou lednou

vás chytnu, do výhně vás krásy hodím;

za pomstu, člověk že se na smrt rodím,

vy musíte žít pro vše příští časy!

Můj život za váš!“ A zas bouřné hlasy

všech vzdorujících dílnou hlučně zněly,

hněv obrů odsouzených po věk celý

být stráží paláců a panských sadů,

hněv kariatid, jež tu kují zrádu,

že jednou břemene a nudy syty

s beder svých svrhnou portály a štíty,

hněv bohů, že tak dlouho luza smělá

smí zrakem frivolním jich čistá těla

bez trestu hltat. Hněv ten rostl v moře.

A oknem dílny plála ranní zoře,

když s ducha svého stíny v strašném boji

se sochař zbudil – ticho, kolem stojí

vše jako v noci, když se domů vracel.

Krok noci poslední se s nebe ztrácel

a vítr veselý vál ulicemi,

a třásl silně stromů haluzemi,

a vlny v řece v čilejší běh čeřil.

A člověk, který zápasil – juž věřil,

a světlo, vítr, z ulice ruch čilý,

kol torsa jeho prací nové síly

v něm zbudily, proud, který nepodlehá,

nechť doby zloba sebevíce šlehá.

Ta síla, lev, jejž všednost neztrmácí

a urážce jenž v odvet praví: K práci!