Vztažené ruce...

Vztažené ruce, tiše vztažené ruce

do nocí mých bíle svítí,

a volají, volají bílé ty ruce

a kvílejí, proč nedám jim píti.

Nastavují své vyprahlé dlaně,

a já, já – nemám již zázračné rosy;

ať pošlou mi slunce, ať dají mi hvězdy

ty ruce, jež o krůpěj prosí.

A já jim dám nejenom pramen a sílu a srdce,

dám všecku duše své vůni,

a ruce, ty vztažené, prahnoucí ruce

vzkřísí se v tajemství rosy mé tůni.

Nebudou ruce víc – bude to kvetoucí brána,

která se rozklene do výše hvězdné,

a pít budem spolu a nabírat zázračné rosy

z rozkoší vásy bezdné.