Vztrh.

Když mezi družkami stojí v nedělním

Rouše má Adelína, mi přichází

Tak, jako když růže jiných dle kvítků

Vnadně vyniká.

Ňadra jakýsi neznámý mně plápol

Mile rozpaluje – plesám kolem se

Pyšně patře, všech že ze krás jenom Ji

Sobě volil jsem.

Když ale Ji v domácnosti vidívám

V nedbalkách u tiché majestatnosti:

Něžnou i předčí violinku ve své

Okrase tajné.

Ó, v tu dobu spatřit nebes Milostku

Mním, jazyk očár blahý mi víže

Můj, že šťastný jsem; Genius mi šepce:

Že zvolila mne.