Vzývání

Země, hvězdo zbožňovaná,

z níž je tíže má i zář,

naše milostenko matko,

jejíž klín má požehnání

od věků až do věků;

s oštěpy a smolnicemi

hrající si dryado,

vířící jak rudá nemoc,

která, drzou kytku v zubech,

tančí mezi sopkami;

ranící a zraňovaná

trpitelko v horečkách,

ty, která se umírajíc

obrozuješ skokem s lůžka

jako člověk, jenž chce žít...