Vzývání měsíce

Rty pukajícími, jež nocí rudě žhnou,

já, Tetka, pozdravuji tvář tvou tajemnou!

A vítám úžasem tvůj přízrak pobledlý

v stín noci hluboký, jenž na mém čele dlí.

Ty z bohů nejsladší! Vše zapomínám již,

kdy krve žhavý proud mne nese k tobě blíž’,

dar vášní závratných, kdy, mužem zhrdajíc

a vším, chci v tobě zhlížeti se, jásajíc!

Oh, kterak pyšný jsi a krutý! O kom sníš,

kypících potoků že vzdechů neslyšíš,

že zpěvu neslyšíš, jímž volám krásu tvou

v svou náruč nahou, vůní květů vábivou,

svůj rozvíjejíc vlas, měď rusou, tekutou,

jež jako zlatá tkáň prosvitá temnotou?

Jsem stromem kvetoucím, vonící jabloní,

ó, zlatý ptáku, pojď, nechť v haluz zazvoní

tvé křídlo ohnivé a v pocelu mém jásá

a květy blednoucí s mých větví s rosou střásá.