VZÝVÁNÍ MOCNOSTI.

Věčný duchu mé země,

který tvořils generace z dávnověku

až sem ke mně

jak širokou řeku,

aby ses projevil ve mně,

vzývám tě jako sílu, jíž jsem živ,

byl jsem živ a budu.

Vykvetl jsi světu na podiv

nad mé vlasti půdu

vrcholy nejvyššími. Ó, znám jejich jména.

Na obzoru našem nad oblaky čnějí

ozářena

a sama záříce slunečněji.

S tmou a nebytím v zápase zlém

věnců dobyla si

a tak na vše časy

přesvata jsou v srdci mém.

Věčný duchu, tys byl s nimi vždycky

v horkých zkouškách ctnosti,

odvraceje od nich nehodný los lidský

morální ubohosti.

Málo jest jenom člověkem být,

lidství své tebou chci zmnožit,

češství své nésti jak vědomý cit

a tak život svůj zdvojeně prožít.

Po hrobech rodu mého

zapadlého

nepůjdou potom věky s dumou tesknou,

nebude arkonských ruin, v trudné chvíli

ani nad Vinetou básník nezakvílí.

Budu zde jako jarní háj,

v němž se zdroje lesknou

v obrozený kraj,

procitlé ze staleté zimy,

s větvemi mízou nalitými,

s kvítím obnovovaným a skvělý

zlatým snoubením se v opojení

a hučící sladkou prací včelí.

Zapomenout tebe, věčný duchu pokolení,

poušť jsem písečná a jednotvárná,

v níž květu není,

leda jen suchost žárná,

šedý hmyz lidský v šedém množství,

jenž prohrál své božství.

Mladé srdce šinu ti vstříc,

naplň je jako číši,

ať silou tvou věčnou tepajíc

milencem je čistých výší

nad bláty nízkostí, červíků plazením,

nad zvířátek hemzením.

Musím více být nežli člen davu,

výš nésti nad úroveň světa hlavu,

dál viděti, až v lidských duší vnitřek,

a dřív než jiní chytit zítřek.

Musím víc soudit podlost, bídáctví a lest

a nade vše bělejší míti čest.

Musím víc nenávidět zlobu

černých duší a pikle jejich podsvětné,

a nad vše milovat svou volnost až k hrobu

v síle odvetné.

Pak boháč budu a šťasten proto, že tu jsem,

že žije se mnou, ve mně rod můj a má zem.