VZÝVÁNÍ MÚZY

Múzo má hrdinská,

jež zpíváš jen

muže a boje,

v peplu svém blankytném

na první čekáš můj

rým,

múzo má epická,

já opravdu se bojím,

hrdinu eposu

jak já ti

představím.

Achilles není to,

jenž na Řeky se hněval,

Parsifal není to,

svatý jenž střežíval Grál,

Roland tu netroubí

na roh svůj

u Ronceval,

Siegfried to není rek,

Artuš to není král,

není to... Bože můj,

co všecko on jen není,

v pantheon hrdinů

vůbec se nemačká:

hrdinou není on,

hrdinou – to jsou oni –

hrdinou eposu

pátá je

kumpačka.

Šediví kostrouni,

již umírat znali jen tiše

rok, léta, měsíce,

měsíce, týdny, dni

za staré prapory,

za střepy staré říše,

starého Procházku

někde tam

ve Vídni.

A přece, vojáku

s frantíkem na čepici,

přec, páre onucí,

přec, páre bagančat,

přec, stíne z ničeho

v nic pro nic tancující,

osud tvůj pitvorný

přec chtěl bych vyzpívat.

K pochodu naposled

nechť verše mé zabubnují

kostem tvým zbytečným,

c. a k. vojáku,

rytmy jich pomalé

nechať ti defilují

v slavnostně houknutém,

houpavém haptáku.