W. W. Tomkovi ke dni 31. května 1903.

Sám nad rovy svých druhů

se zvedáš, mocný kmen,

v své práce přísném kruhu

v svět zašlý pohřížen

v něm živ jsi duší celou,

co zim Ti chvat i jar?

Svou metu zříš jen skvělou,

k ní spěje, nejsi stár.

Jak asi Tobě bývá,

nad Prahou Svou když bdíš,

čas neslyšíš, jak splývá,

jen v zašlé doby zříš.

Oživly krovy stinné,

štít starých lomenic

jak dobrý známý kyne

Kosmovi svému vstříc.

Co vedle živých míhá

se stínů v ulic směs,

co zjevů jen se stíhá,

tu měšťák, rytíř, kněz,

tvář holá, dlouhé brady,

znáš lání jich i zpěv,

znáš všecky cíle, spády,

proč vřela kdy jim krev.

Jak v knize kapitoly

před Tebou dějin řad,

své plesy stře i boly,

svůj žár i hrobů chlad;

zní v triumfů dnech zvony

z těch pražských věží všech,

zní na poplach v bouř, shony,

kdy všecko v plamenech!

Čas letí a vše mění,

znáš nejlíp jeho spár,

kde zašlých pokolení

jest síla, vzlet a var?

Kde rány mečů pádných?

Kde louten sladký sten?

Kde úsměvy žen vnadných?

Vše zmizlo by jak sen,

ty svaté velké snahy,

čím velký byl kdys děd,

by zapomnění záhy

v svůj strhlo vírný let;

však než vše v prach se smísí

pod hrobní desky tíž,

nad svými letopisy

bdí dějepisec již!

Když změnou vše – on trvá,

on lidstva svědomí,

on, peruť k světlu prvá,

tmy věků prolomí

a čas nechť všecko zdeptá,

nad oře podkovy,

on mohyly se zeptá

a tato odpoví.

Stín zašlé doby padá

mu v šedin svatý sníh,

však duše, ta je mladá

ve pravdy paprscích,

ta ztěžka jen a zvolna

mu z mraků vychází

přes místa smutku bolná,

přes bludů odkazy.

Tak žiješ v našem středu,

slyš jásot náš a dík!

V moderních ňader ledu

buď požárem ten mžik,

ku Vlasti, Prahy pýše,

v Tvou oslavu i zdar

když pozvedáme číše –

Ne, otče, nejsi stár!