WALTU WHITMANOVI

Jak koráb, který krotí vlny moře,

jak jitro, které úrodný den věští,

jak zvon, jenž volá v smírnou náruč chrámu,

je poesie tvá, v níž země zpívá.

K všem tvorům láska, která život množí,

po dobru touha, která neumdlévá,

v tvých očích planou, aby zazářily

na cestu vlakům, v Neznámo jež supí...

Jak prorok kráčíš ulicemi Města,

kde šalba tluče na své řvavé bubny,

strast lidí cítíš, hledíš v okna srdcí

a radost tvá též radostí je světa.

Mně bylo třeba všelidské tvé lásky,

mně bylo třeba ruky milosrdné,

jež rozžehla by v očích víru v život

a dala jarou sílu zchablým pažím.

I zástup bratří čeká uzdravení,

ty zjevíš se jim, vím, že budeš léčit

mdlá srdce, která poraněna žitím

se uchýlila v nemocnici snění.

Čas mnohé změní. Vzejdou dnové lepší,

a svadnou hvězdy, které lživě plály,

věk nový vzkvete na obzoru Země

jak úsměv lásky, která v srdcích spala.

A tenkráte, až kolem zeměkoule

se v bratrském snu spojí ruce lidí,

pak zazní, jako vichr hnaný světem,

tvá, zářný pěvče, píseň Všeho míru!