WATERLOO. (I. (Neděle 18. června 1815.))

Už den se zašeřuje. V kanonádu

hřmí salvy pušek. Mokrá půda duní

pod drtícími kolonami jízdy –

a všechno marno. Angličani stojí,

červené kabáty se nehýbají.

– Ach Grouchy, Grouchy – vzdychá imperator

a pátrá v dálku. Od Belle Alliance jde

široká alej korunatých stromů,

ti jediní se nehnou – ti a tamo

anglické řady. Jinak všudy pohyb

těl lidských, koní, kanonů a ohňů.

– Ach Grouchy, Grouchy! – Z lesa u Frichemontu

se vyvalila hrozná černá masa –

– Hle, Grouchy! – – Ne, Sire, Prusi to a míří

v náš pravý bok. – – Ať Mouton se tam drží

a neustoupí. A má stará garda

ať k útoku jde, zdrtí Angličany! –

Hřmí děla, pušky, půda otřásá se

pod tepy jízdy. Večer klesá na zem.

Ach garda, stará garda odražena!

Císařská slavná garda ustupuje!

A řady rudých kabátů se hnuly,

a Prusi lavinou se řítí k centru,

bok zdrcen již, již Moutonův sbor rozbit

a jako vody netvárné se valí

francouzská jízda, pěší beze zbraně

tam kamsi v jih. Ney Michel, maršal, kníže,

tam v dálce v onom vytrvalém houfci

zoufale rve se jako prostý voják

a puškou s nasazeným bajonetem

po hlavách bije – sije smrt jen proto,

že sám ji hledá... Imperator chvíli

se mechanicky dívá na maršala,

a náhle strašná tma mu vtrhne v duši –

nevidět na krok – tma ta hrůzným steskem

mu srdce svírá – ani myšlenečka

se jiskrou nekmitne – nic – pusto – černo –

tu vzrušen kýms, jenž do koně mu vrazí,

pozdvihne hlavu – ohledne se trochu –

zrak, sluch a duši naplní mu úzkost –

obrátí koně: „Všecko ukončeno –

teď spasme život“ – důtklivě to vykřik

jak v bezhlavé té děsem jaté směsi

by někdo byl, jenž na povel by čekal –

„Teď spasme život!“ – Ostruhy dal hřebci

a pádí k jihu do houstnoucí noci.