WATERLOO. (II.)

Na vršku, kde větrný mlýn zdvihal

ku kalnému nevlídnému nebi

kříž svých lopat v cáry roztříštěných,

stanul leutnant Fortin se svou četou.

Šedý dým se rozvaloval těžce

šlehán vytrvalým, drobným deštěm,

po krajině. Kde se roztrh, pluly

jako hřebeny vln pestré čáry,

z nichž se chvilkou jaksi vztekle blyskl

řetěz světel. Někde valily se

černé obdélníky. Spěšní jezdci

kmitli se a znikli. Zem se chvěla

hlubokým a rozmrzelým hřměním.

Roztrhaný praskot pronikavě

třásl sychravým a vlhkým vzduchem.

Signály trub lkaly kdesi v kouři –

trosky obrazů a trosky zvuků...

Na kameny ze zdi rozvalené

sedli vojáci si. Hlavní dolů

obrátili pušky. Déšť bil v čáky,

v tornistry a shášel dýmky jejich.

Mlhou, kouřem, hlasem děl a pušek

hodiny se vlekly. Vzduch čpěl prachem.

K večeru se zjevil rudý kabát

Angličana, za ním druhý, třetí,

mdle se leskly nahé bajonety

celé řady. S řevem hnali k mlýnu.

Leutnant Fortin přehled svoji četu:

– Děti, císaři což císařovo!

Ty zde padneš, ty tam, onen tamhle –

naznačoval kordem lidi, místa.

– A já tady – postavil se na kraj.

Potom zadíval se blažen v dálku,

v kouř, dým, chaos zvuků, žatvu smrti,

jak by hledal známý plášť a klobouk:

– Vive l’Empereur! – pozdravoval kordem.

Byla noc. Smrt unavena prací

k spánku ulehla si na bojišti.

Na vršku, kde větrný mlýn zdvihal

k hvězdnatému, bezcitnému nebi

kříž svých lopat v cáry rozstřílených,

u kamenů ze zdi rozvalené

v směsici těl četa Fortinova,

každý přesně na vytčeném místě,

každý s hrdou pýchou v mrtvé líci,

ležela. A nic víc nevěděli,

než že dali život za císaře.