WATTEAU.

Srp luny kývl v postříbřená lada,

šum zadul větru spěchem do rákosí,

na stromech plno šelestu a rosy,

žloutnoucí listí zvolna k zemi padá.

Kol po strništi rozběhlá jdou stáda,

je hlídá pes a pastýřský hoch bosý;

blíž řeky z kupek sena blýskly kosy,

sekáči k ohni krčí shýblá záda.

Z nich jeden zdá se cosi vyprávěti,

zrak v jeho ústa zdiven upřel druhý,

kus roští zas tam v oheň klade třetí.

Leč nad všemi, jak z vln když oř se vzpíná,

oděna v cetek fantastické stuhy,

tvář přihlouplá se šklebí harlekina.