WATTEAU

Sny sláby jsou, by znechutily žití,

sen tuze mdle a transparentně svítí,

jsa ohni míjen,

však život kypí kadeřavou pěnou

a velmi sladké oblaky se ženou

nad Walenciennes.

A příliš se tu zelenají lada,

je tráva na nich šťavnatá a mladá

a vánkům vzdaná.

Je Šeldu slyšet, jak se bystře žene,

a ovzduší je čímsi napojené

jak živná mana.

To všecko zdá se hybné míti tvary,

jak roztřesené tancem u guitary

o puklém hlase,

vše ve kruh vírný bezvolně se pojí

a vlní se a pluje při hoboji

a kolébá se.

Vše galantně a úměrně se klaní,

ve vláčném largu tlukou srdce paní,

jich řeč se člení...

Tu krása líček není pouze vnější,

jsou viditelně hříchy nejskrytější

i snové zobrazeni.

Z jich těla žádost příliš zřejmě tryská,

do očí hříchu příliš hledí zblízka,

do očí hada...

Jdou mráčky nebem, jeden druhým míjen

a sladko dýchat v kraji Walenciennes,

když voní lada.