„Wertherova utrpení“.

Krásný den byl, slunce hřálo

– prvního to bylo máje –

Arthur s krásnou Leonorou

na procházku šli do háje.

Šli do háje zeleného,

pod dub do chládku si sedli

a za chvilku na trávníku

tento hovor spolu vedli:

„Milko moje, milko drahá,

věru velké parno jesti –

proto chci ku občerstvení

trochu jahod tobě snésti.“

„„Přines mně jich, můj miláčku,

přines mně jich k občerstvení –

já si zatím budu čísti

Wertherova utrpení!““

(Historku tu kýs pan Goethe

napsal světu na ukázku,

co vše cnostný mladík zkusí

nešťastnou, ach! když má lásku.)

Šel miláček jahod hledat –

dívka nad knihou se kloní

a pro Werth’ra nešťastného

za chvilku již slzy roní.

Čte a čte a bolné vzdechy

z ňader stísněných se linou,

a z těch oček zakalených,

proudy vřelých slzí plynou...

Proudy vřelých slzí plynou –

dívka však čte dál a dále

a při čtení a při pláči

ubývá jí neustále...

A když Arthur nazpět přišel,

v louži velké kniha plula:

dívka, ach! se čtením Werth’ra

celá – v slzách rozplynula!...